ČTK přinesla také zprávu o tom, že se bude rušit státní fond kultury
http://www.ceskenoviny.cz/domov/zpravy/statni-fond-kultury-bude-zrejme-letos-na-konci-zari-zrusen/373988
Přinášíme k tomuto tématu zajímavý text Františka Mikše, který vyšel jako editorial aktuálního vydání časopisu Kontexty:
Po nás kulturní potopa
V České republice postupně vznikl ustálený systém podpory nekomerčních kulturních aktivit, do něhož sice nešel nijak velký objem financí a který byl v některých ohledech nedokonalý, nicméně byl to systém funkční, stabilní a do velké míry i průhledný a předvídatelný. Než přišla nová vláda a ministr kultury Jehlička.
Vzhledem k nevelkému českému kulturnímu ?rybníku? každý věděl, kolika penězi zhruba který odbor disponuje, na co a o kolik si může dovolit žádat, a pokud odváděl kvalitní práci a poradil si s úřednickými vrtochy při vyúčtování, mohl s nějakými financemi na rozjezd nových projektů počítat. Poté už nebyl takový problém vyrazit shánět zbývající peníze ke sponzorům, pro které byla obvykle finanční účast ministerstva kultury nejlepším doporučením. Vím také, že po letech tápání a získávání zkušeností se lidé v jednotlivých ministerských komisích naučili posuzovat předložené projekty vcelku objektivně a rozumně a že peníze až na řídké výjimky plynuly do smysluplných a hodnotných kulturních akcí. Shrnuto a podtrženo, nikdo ze zavedené praxe příliš nejásal a bylo dost toho, co by se dalo vylepšit, ale byli jsme na tento systém zvyklí a především nějak fungoval.
Pak skončilo osm let vlády socialistů a já se z nějakého (dnes mně samému obtížně pochopitelného) idealismu domníval, že s nástupem středopravé vlády se blýská na lepší časy i pro kulturu. Vláda se zavázala k postupnému zvyšování výdajů na kulturu až na 1 % státního rozpočtu, prohloubení průhlednosti v nakládání s veřejnými rozpočty v oblasti kultury i k ?vnímání nákladů na kulturu jako investice do společenského a hospodářského vývoje?. (Programové prohlášení Vlády ČR ze 17. 1. 2007) Očekával jsem tedy, že financí na kulturu nejen přibude, ale že bude prosazen i efektivnější a méně byrokratický způsob jejich čerpání. Jako jednu z možností jsem tehdy viděl posílení role Státního fondu kultury, který vláda podle zákona 239/1992 Sb. zřizuje a jenž by měl podle svého statutu být ?aktivním finančním nástrojem podpory české kultury?. Stal se však přesný opak.
Začnu obecně známým: již o půl roku později schválila vláda návrh rozpočtu na rok 2008, v němž se podíl na kulturu nejenže nezvýšil, ale poklesl o více než desetinu na 0,67 % s výhledem dalšího snižování na 0,62 % v roce 2009. Další ?dáreček? vydavatelům i jiným subjektům působícím v kultuře připravila hned počátkem roku 2008 v podobě zvýšení DPH na 9 %. U vydaných knih v komisích po celé ČR představovalo přecenění neřešitelný problém, takže řada nakladatelů zvýšení DPH do skladovaných knih nepromítla a ztrátu vzala na sebe. Aby toho nebylo málo, vláda v té době rovněž donutila občanská sdružení, jejichž roční obrat převyšoval tři miliony korun, přejít na podvojné účetnictví, což pro nakladatele znamenalo ?dodanění? skladovaných knih. To je v důsledku stavělo před krutou volbu: buď zaplatit vysoké daně za něco, co možná nikdy neprodají, nebo přistoupit k masové likvidaci hodnotných knih, o které sice není momentálně velký zájem, ale které budou za několik let na trhu chybět. (Připomínám, že k nepsaným povinnostem nekomerčního nakladatele patří držet skladové zásoby titulů pro další dorůstající generace čtenářů a studentů.) Sotva nakladatelé tyto likvidační vládní kroky nějak ?vydýchali?, přišla nová rána, tentokrát ze strany introvertního a dosud pasivního ministra kultury, který se z jakýchsi podivných pohnutek rozhodl zničit vyvážený systém podpory nekomerčních kulturních aktivit, jenž jeho předchůdci roky pracně budovali.
Nyní ke Státnímu fondu kultury ČR, jehož jsem byl od roku 2004 členem a ve kterém jsme v letech 2005/2006 rozdělili přes 20 milionů na více než 230 projektů. Koncem roku 2006 vypršel členům rady SFK mandát a ministr Jehlička následně zcela rezignoval na to, aby Poslanecké sněmovně předložil návrh na jmenování členů nových. Nepodnikl ani žádné kroky, aby pro fond zajistil finanční prostředky, jako to dělal jeho předchůdce Pavel Dostál. Naopak si vše ulehčil tím, že Poslanecké sněmovně předložil návrh zákona na zrušení SFK, který je nyní již ve druhém čtení.
Několikrát jsem se pokusil prostřednictvím různých kanálů upozornit ministra Jehličku na potřebnost fondu a že je třeba novou radu navrhnout. Při jednom krátkém setkání jsem mu celou věc připomněl osobně. Odbyl mě s tím, že ve fondu stejně nejsou peníze. Když jsem namítl, že fond má ročně minimálně šest milionů z pronájmů a že další peníze by se daly jistě získat, mávnutím ruky to přešel s tím, že by tam muselo být alespoň sto milionů, aby to mělo cenu. Po mé následné námitce, že to je typicky památkářský pohled a že pro živou kulturu (každé divadlo, festival, knižní i výstavní projekt) je grant padesát či sto tisíc požehnáním, celou debatu ukončil a odešel.
A nakonec to nejhorší: SFK vlastní tři nemovitosti, z nichž má zajištěn roční výnos 6 milionů, a při optimálnějším ošetření celé věci by mohlo jít až o 10 milionů korun ročně, které by měly podle zákona jít na podporu kulturních projektů. Protože od roku 2006 není jmenována rada, která by je rozdělila, leží tyto peníze nevyužity na účtu SFK. V současné době jde zhruba asi o 26 milionů, které po zrušení fondu, projde-li zákon, propadnou do státního rozpočtu.
František Mikš
Autor je ředitelem Institutu pro politiku a kulturu CDK a šéfredaktorem nakladatelství Barrister & Principal. Byl členem rady Státního fondu kultury ČR.
Jan Vávra Nezařazené