Archív

Archív pro Únor 2012

Reakce na dopis ministryně kultury

Paní ministryně Alena Hanáková odpověděla na náš otevřený dopis.

Její celou odpověď si můžete prostudovat zde:

Odpověd ministryně kultury na otevřený dopis Za Česko kulturní (.pdf)

Uveřejňujeme nyní naší reakci, která shrnuje naše obavy z dalšího vývoje:

V Praze, dne 24.2.2012

Vážená paní ministryně,

Bohužel musíme konstatovat, že Vaše odpověď na náš otevřený dopis není odpovědí na náš dopis. Je pouhým formálním vyjádřením náhledu na rozpočet, podsouváním čísel v jiné perspektivě, snahou o velice zkreslené vnímání současné situace. Tím hlavním jmenovatelem Vašeho dopisu je bohužel okázalá marginalizace akutních problémů, které hrozí celé oblasti živého umění.

Ministerstvo má nejvyšší rozpočet za posledních 10 let, to je jasný fakt. Tvrdíte ale, že většina navýšených prostředků směřuje do kofinancování vázaných prostředků z Evropské unie. Působí to tak, jakoby se ministerstva kultury ta více než miliarda navíc ani netýkala, ale opak je pravdou. Na toto vázané kofinancování jste museli najít v resortu prostředky. A našli jste je nekoncepčním škrtáním v oblasti, která je páteřní hybnou silou pro českou kulturu a dlouhodobě podvyživená. Dovolte nám příměr: je to jako by si někdo na splátku svého ferrari (které musí splatit, protože je vázaný smlouvou), chtěl půjčit od člověka, který je rád, že zaplatí jídlo a nájem. V těchto dnech byla zveřejněna Zpráva o státní podpoře umění 2011, kterou vydal Institut umění – Divadelní ústav (tedy Vaše odborná příspěvková organizace). Tato zpráva je v naprostém rozporu s Vaší odpovědí. Mimo jiné ukazuje na neplnění řady klíčových úkolů, zmatečnou administraci a nerovnoměrné financování příspěvkových organizací vůči programům na podporu neziskového sektoru.

Můžete nám prosím odpovědět, na které projekty konkrétně jdou prostředky z EU, když už zapříčinily škrty v oblasti, kde je to nejméně vhodné? Ministerstvo nevědělo, že tyto prostředky bude muset alokovat? Proč citlivě úměrně tomu nesestavilo rozpočet?

Oblast, která je trvale nesmyslně ohrožována, tedy oblast živého umění je v rámci Vašeho úřadu v gesci konkrétních lidí. Jaký mají tito pracovníci skutečný vliv a skutečnou odpovědnost v sestavování rozpočtu MKČR? Situace je opravdu velmi vážná, a proto nás zajímá, jaké důsledky tito lidé ponesou za dlouhodobou devastaci živého umění v České republice.

Závěrem našeho dopisu Vás chceme požádat o návrh konkrétního řešení vzniklé situace. Ve Vašem dopise jsme na to nedostali odpověď. Za Česko kulturní hovoří za široké spektrum kulturních neziskových organizací v České republice a všechny tuto komunikaci pečlivě sledují. Rádi bychom Vás upozornili, že přezíravý postoj ministerstva k těmto vážným problémům může vést k bouřlivým reakcím uvnitř kulturní obce.

Budeme vděčni za Vaši rychlou a kompetentní odpověď.

Iniciativa Za Česko kulturní

Celý dopis ke stažení zde (v pdf).

Jan Vávra Nezařazené

Článek Miroslava Pudláka v Lidových novinách

21.02.2012

Přinášíme článek člena iniciativy Za Česko kulturní, Miroslava Pudláka. Vyšel v Lidových novinách 20. února pod názvem Masakr kultury pokračuje.

Masakr kultury pokračuje

Tvůrci státní kulturní politiky omezují živé umění. Talenty nám tak mohou utéct do ciziny

V závalu „skutečných problémů“ (sloučení oper, příspěvkové organizace, církve), jejichž řešení před veřejností vykazuje Ministerstvo kultury ČR jako svoji činnost, se jakoby ztrácí jeden zdánlivě marginální, ve skutečnosti však zcela tragický lapsus. Totiž, že letos bude na granty zase o nějakých 23% méně peněz než vloni. Děje se tak v době, kdy ministerstvo hospodaří s historicky nevětším (sic!) rozpočtem za posledních 10 let. Že miliarda navíc pochází z dotace EU a škrty v grantech jsou důsledkem jejího dofinancování, nás vlastně nemusí zajímat - je to věc vnitřního rozpočtu resortu. Ptejme se spíše, jakou kulturní politiku tímto náš stát sleduje. Pokusme se uhodnout, proč MK grantovou sféru podceňuje, ba považuje za téměř postradatelnou (víme, že snížení o 23%  už bude pro velkou část dlouhodobých kulturních projektů zcela zničující). Předpokládejme při tom, že pracovníci MK si za svými kroky stojí a mají pro ně vysvětlitelné koncepční důvody (jinak bychom museli připustit možnost, že tam vládne chaos a to by bylo zlé.)

Budiž tedy řečeno, že ony granty, které jsou letos omezovány, pomáhají udržovat při životě celou oblast kultury, kterou tvoří např. malá divadla, festivaly, hudební soubory, kulturní časopisy, taneční scény, multimediální projekty, výstavy a pod. Je to ta sféra, kde vznikají nová díla, nové nápady, myšlenky, objevují se nové talenty – proto se někdy označuje pojmem „živé umění“. Je to doména pestrosti, kreativity, inspirace, inovace. Z jistého pohledu je tedy ze všech oblastí kultury tou nejvýznamnější, ačkoli její podíl na rozpočtu resortu je zanedbatelný (letos 3%, dříve max. 8%). Když se oproti tomu podíváme na programy České filharmonie nebo opery Národního divadla, zjistíme, že se tu téměř výhradně pěstuje repertoár 19. století. Tyto velké instituce tedy mají spíše úkol uchovávat kulturní dědictví minulosti, což je činnost bezesporu důležitá a potřebná, ale nikoli inovativní. Nová díla vážné hudby nevznikají na objednávky České filharmonie. Vznikají v prostředí festivalů soudobé hudby, skladatelských spolků, komorních souborů, tedy ve sféře, která u nás funguje na bázi grantových programů. Právě tak i nové talenty některých oborů se nerodí v příspěvkových organizacích. Objevují se často právě ve sféře experimentujícího živého umění a „kamenné“ instituce je berou na vědomí až s mnohaletým zpožděním. (Národní divadlo „objevilo“ bratry Formany až po té, co za 20 let umělecky vyrostli na vlastních projektech a díky grantům.)

pudlak-clanek

Jestliže se tedy tvůrci státní kulturní politiky rozhodli omezit živé umění, říkají nám tím, že rozvíjení současné tvořivosti nepovažují za důležité, ale dávají přednost konzervování kulturních hodnot minulosti. I to je jedna z možných koncepcí. Koneckonců, když to domyslíme do krajností, nemuseli bychom podporovat domácí tvorbu vůbec. Umělecké talenty se nám i přes to budou nadále objevovat, jen s tím rozdílem, že někde v zahraničí a my je za pár let budeme dovážet. Právě tak můžeme importovat umělecká díla, nové tvůrčí postupy, nápady, projekty. Je to podobné jako se základním výzkumem ve vědě – nemusíme ho mít. Ovšem stáváme se tím zemí konzumu, dovážející inovace ze zahraničí, místo abychom byli zemí kreativity, kde věci vznikají.

A to je špatná kulturní politika. Právě kreativita je totiž tím, co živá kultura vyzařuje do celé společnosti. Člověk, kterého zasáhne zážitek z okouzlujícího divadelního představení, nebo ho zneklidní provokující výstava, má druhý den více chuti sám něco tvořit a ať již vykonává jakoukoli práci, přistupuje k ní s větší fantazií. A nevadí, že příjemci nového umění představují malé procento populace, protože skrze ně se stimulující podněty umění promítají do výkonů celé společnosti. Lze to prokázat srovnáním se zeměmi, které v minulosti do rozvoje umění štědře investovaly. Jsou to tytéž země, které mají dnes lepší výsledky než my nejen v uměleckých, ale i v technických oborech.

Ale mohli bychom mluvit i o více měřitelných věcech: o multiplikačních efektech kulturních akcí, o ekonomickém přínosu exportu umění, o nutnosti podpory kultury v regionech, o vlivu kultury na prevenci kriminality. Mohli bychom také konstatovat, že umění prostě zušlechťuje člověka, stejně jako víra (a přestože ne všichni jsme věřící, podporujeme církve). Mohli bychom zmínit obraz Česka ve světě – úspěšně nás reprezentuje vrcholový sport (však se do něj investovalo), ale třeba v hudbě už to není taková sláva. Argumentů je ažaž.

Takže dost výmluv na ekonomickou recesi! Peněz není málo. Je jich přesně tolik, kolik do kultury chceme jako společnost investovat. Ale aby naše investice byla efektivní, požadujme od odpovědných osob jasnou formulaci toho, kam by v rozvoji kultury měla směřovat naše země, proč a jakými prostředky toho bude dosaženo.

Jan Vávra Nezařazené